Secrets

lost.

1. srpna 2010 v 22:30 | Christie*
Dny, hodiny, vteřiny...všechno to jde nekompromisně dál a dál. Lidé se čím dál méně pozastavují nad maličkostmi okolního světa. Ale co když to nejsou vůbec maličkosti? Co když listí brouzdající se ulicemi, co když kapka která padá právě z lístku růže vůbec není maličkost ale velká věc, mnohem větší než zaplacení nájmu, nabourání auta a podobné věci. No nezní Vám to také tak směšně?

Toužím a doufám a čekám na tu chvíli ticha, klidu. Prostě chci zlom. Není dne kdy bych vstala plna energie a a toužila ŽÍT. Jen přežívám.
Možná únavový syndrom.
Možná svět, který kolem mě je za to může.

Připadám si jako pod vodou, ten tlak v uších, dunění, kolem mě šedavo, hluboko potopena snažíc se už konečně dostat k povrchu a zhluboka se nadechnout
                                         a spatřit slunce
lost
tt

Whisper about him

17. června 2010 v 19:31 | Christie*
On...cyklista, kterým se tu zabývám už nějakých těch pár měsíců. Ten extravagantní recesista. On, který se v mým životě objevil naprosto něčekaně, zčista jasna a nechtěně. Vše se nejdřív ubíralo úplně jiným směrem, úplně na jinou stranu. Když jsem ho viděla poprvé přehlížela jsem ho. Tehdy byl jiný objekt mého zájmu. Žonglér Pepa. Jeho kamarádi na našem plese mě vůbec nezajímali. To až ten zatracený facebook. To zjištění, že si mě přidal do přátel jak Pepa tak i Honza. A pak to zjištění, že Honza poslouchá přesně stejnou hudbu jako já...a pak fotky....Vlastně za všechno vděčím své lásce. Hudbě. Zeptala jsem se ho tehdy jestli někam má v plánu v brzké době zajít a on mi řekl o Sunshine. A tam jsme se pak oba potkali. A to nejen před pódiem, ale i na záchodech. Klasický úlet, říkala jsem si.
Ale ne...snažil se mi poté ukázat, že on takový není. Sice trvalo poměrně dlouho než došlo na schůzku a přijel za mnou na kafe, ale bylo to hezké. Uz tehdy začaly mírné zmatky. Kontrast mezi činy a slovy. Říkal, že nic vážného z toho nebude, není na lásku připraven a ani nemůže být protože přes prázdniny jede pryč. Ale než odjel nahl se a dal mi pusu. A tímto malým počinem se dá popsat celý náš vztah. Na jedné straně jeho odstup ale na druhé to že vezme auto a přijede si pro mě aby jsme se spolu potom vyspali a já zjistila že v jeho životě je ještě jedna holka.
Pěkně se to komplikuje viďte. Vztah jeho a té holky je stejně zamotaný jako ten můj a jeho. Řekl, že ji má rád, možná by s ní i byl, ale odjíždí dopryč a tak to chce vše nechat na potom, že se uvidí.
trueth

Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mě to nedotklo. Vědomí, že jí nechce ublížit, má ji rád a tak s ní teď není a mě ničit může, nebylo hezké. Na druhou stranu mi nikdy nic nesliboval. Varoval mě. Taky mi říkal, že mi nechce ublížit a má strach, že cítím možná víc než čekal. Já to ale nemohla zastavit...když přijel k nám domů...byl u nás celý den a z toho věci sexuální se odehrály až úplně nakonec a celý ten den byl tak pohodový, relaxační a romantický. Nešlo ho nemít ráda. Nešlo ignorovat jeho slova o tom jak se mu  u nás líbilo a jak mě má rád. Jak je mu se mnou fajn. Už bylo pozdě. Zamilovala jsem se.
Pak přišla jeho maturita, přijímačky na výšku a když jsem se už těšila že ho snad uvidím tak byl na brigádě u táty a jen něco málo nasliboval o kafi k mým narozeninám.
Až později, 29. května, když jsem jela na Mezi ploty napsal že jede stejným autobusem do Brna. Tehdy jsem ho na chvíli cítila vedle sebe. Dal mi pusu k narozeninám. Bylo to posledních 20 minut kdy jsme spolu mluvili.
Včera, 16.6. odletěl. Odletěl i s Pepem žonglérem, který se stal mým velmi dobrým kamarádem, na dlouhé 3 měsíce na Rhodos za prací.
Prostě...je pryč.
christie*



I wanna smoke a pink cigarette

25. května 2010 v 23:12 | Christie*

Dneska mam narozeniny.
sweet seventeen.

To zmoudření přišlo teda jen tak tak. A ani nevim, jestli to zmoudření je.
Přišlo totiž až dnes.
Byla jsem se opít s kamarádem (žonglérem), který mě má strašně rád. Koupil jahody, šampus a šli jsme i do čokoládovny (aww!!) Ještě se mi nestalo abych v čokoládovně brečela. Některým lidem se to asi už někdy stalo, těm co mají pro čokoládu ještě větší slabost než já. Ale prostě..bylo to divný...
Kamarád se na mě tak zoufale díval...já bulela...a myslela na to jak asi dostanu narozeninový kolaps.
Jsem ráda že mi řekl to co řekl. Nechápu jak. Ale asi to byl osud. Řekl něco o Honzovi víte. A nevěděl že s ním něco mám. Takže proto to zděšení.
Díky čokoládě jsem se pak jakž takž zotavila a pak jsme šli ven na Petrov
wrd
s šampusem v ruce a já se opila. Pak se mi točil svět a já se smála. A pak když se mi začalo rozednívat jsem donutila kamaráda aby si taky šel koupit lahev. Koupil Ferneta a pak to bylo vtipné :D
Celýho ho vypil a byl nasračky
Brečel mi tam. Vylíval si srdce. Objímal mě. Tahala jsem ho na zastávku.
Prostě...toť mé narozeniny.
Byly krásný. Poučný. Posilující.
Je mi strašně fajn.
Přijela jsem domů a šla k babičce pro dort, brečela jsem jí tam, vyslechla si jak jsou všichni chlapi stejní a že takových ještě bude. Pak jsem snědla dort s červeným želé a jahodama na vršku a šla domů. Brečela tam. A najednou nic. Vyschlo to. A myslím že nejen oči...
Stalo se vám to někdy? Najednou prostě klid. V hlavě šero a ticho. Vše co bylo, co bolelo, se utišilo. Bylo to v tý chvíli někde ve ztracenu. Asi se to vrátí. Myslím si to. Ale ten pocit TEĎ, je krásnej!

Be strong

22. dubna 2010 v 17:32 | Christie*
bb
Vypsat se z bolesti je dobrý.
Ale jsem silná holka.
Potřebuju prostě jen čas, aby mi to všechno prošlo hlavou a já se uklidnila.
Není už to zase všechno dobrý i když bych to ráda řekla. Nezměnilo se skoro nic. Já zjistila že jsem zamilovaná a on vůbec. Má kamarádka se zamilovala do neskutečnýho grázla, ale já jí to nemůžu říct. Má druhá kamarádka si myslí že mi všichni jsme proti ní. A má třetí kamarádka se ocitla v bludném kruhu. Má na krku fanaticky milujícího kluka a zjistila to, co já už vím dávno, že nejvíc milujeme ty co nám to nedávají tolik najevo.
Opravdu moc ráda bych vám řekla, že to vypadá nadějněji. Ale všichni znáte slovo realita.
Už vím, že jediné co teď můžu dělat je vrátit se do svého světa. Zaměřit se zase na to všechno ostatní. To všechno kolem. Ne jen na myšlenky na něj.
Je to těžký. Moc těžký. A ti co kritizují lásku se mi teď smějí.
Mám jí pokrk! Ale vím že i v budoucnu se jí prostě nezvládnu vyhýbat. Takže přátelé, jsem teď sice slabá, vysílená a zklamaná holka. Ale snažím se s tím něco dělat.

Cause strangers talk
be careful what you feel
there's something there
I told ya, i'm not done with you

In my dream, you are mine

12. dubna 2010 v 22:21 | Christie*
Nemůžu myslet. Nemůžu mluvit. Nemůžu vám popsat to, co teď cítím tak, abyste cítili tu nakyslou vůni slz....slyšeli křik mého já.
Ta bolest. To zklamání. To všechno. Strašně se to mísí do sebe. Jedna rána za druhou. Lze popsat pláč srdce?

Jsem zoufalá. Nemám se čeho chytit. Nemám tu svou prázdnou místnost s holými stěnami kam bych se posadila na zem a křičela. Křičela z plna hrdla a všechno by to ze mne šlo pryč!
Není nikdo...nikdo komu to můžu říct. Celý svůj příběh. Není kdo by poslouchal. Protože každý má ten svůj příběh a to mu bohatě stačí.
Ti, kteří by mě alespoň zčásti vyslechli cítí teď tu stejnou bolest. Všechno kolem mne je tak šedé. Tak rozmočené. Jako papír s krásnými slůvky promočený slzami až do takové křehkosti, že kdybyste ho uchopili rozpadl by se mezi prsty.

Co se to děje ?!
Proč je té bezmoci a smutku kolem mě tolik. Proč ji třeba nemám jen já. Nebo jen támhle ten. Proč všichni naráz? Aby to tak moc bolelo? Nestačí jedno bodnutí? Musí jich být tisíce zaráz?
Mí nejbližší. Ti kteří by mi teď pomohli kdyby mohli. Mají v srdci to co já. A já zase nemohu pomoci jim. Vypadá to tak strašně ZTRACENĚ.
Chci vylézt na vrchol nejvyššího kopce který sahá téměř až k oblakům, položit hlavu do trávy a usnout. Otevřít pak oči do slunce, na tváři mít úsměv. A nevědět. Nevědět nic o tom co bylo. Hledět jen dopředu, do budoucnosti která se mi v té chvíli zdá tak krásná. Nesejde na tom jestli to tak opravdu bude. Jde o ten pocit. V té chvíli, v ten okamžik vidět jen to dobré.

Never ever

20. března 2010 v 14:08 | Christie*
Musím se vypsat. I když bych to nejraději všechno zapomněla.
S Honzem to nemá nic společného. Naštěstí. Už je to zase v normálu. Ale prostě, nic není jednoduchý znáte to.

Budu psát ted jen o sobě. O tom jak sem si včera (nebo spíš dnes ráno) zkurvila život.
Už jen to že jsem jela na diskotéku (! bleh) bylo zlý znamení. Ale je do tradiční disko nedoleko od mýho zapadákova a já tam naposled byla na Silvestra. Kamarádka mě prostě ukecával a ukecávala. Že prej: Kalíme až se svalíme. Dlouho jsem s ní někde nebyla. A od poslední mý akce uplynuly 3 týdny. Chtěla jsem vypadnout. Zvlášt když Honza s bandou taky jel kamsi na disko. Ještě si pamatuju jak jsme si včera psali jakej to je děs. My dva a jedem na disko :D V Brně byli Anorexic a my sme jeli mezi námi ,,milovanou" společnost šamponu, bárbín hoperů atd. atd.
death

Dojeli sme na disko. A pak už zo jelo. Dance. Tequily, má vodka, brambůrky. Došel bývalej. Další tequily a než jsem se nadála už sem zvracela a ležela vedle něj u stolu. A to ani nebylo 12.
Pak mě někdo chytil za ruku. ,,Slečno, halo slečn! Pojdte půjdete s námi."
Celá diskotéka se hemžila chlápkama v černých bundách s křiklavým žlutým nápisem POLICIE.
Divím se že jsem dokázala stát a dejchnout. Celý to bylo jak sen. 1,3 promile. Jízda na stanici. A pak...pak mě odvádí otec s dědem!! do auta. Děda bývalý policajt, miluju ho strašně moc. Je pro mě nekutečná autorita. NEUMÍTE SI PŘEDSTAVIT JAKEJ TO BYL POCIT! Viděl mě...v tom nejhorším stavu...!! Byl to ten nejhorší trest. Ale zasloužím si to!

Už nikdy. Nikdy nebudu pít na takovýhle akci. Krom šampusu a Frisca je mi momentálně totálně blbě jen když pomyslím na cokoliv jinýho alkoholovýho.

V autě jsem křičela že se zabiju a myslela na mámu. Jak mě bude nenávidět. Stydět se. Jak mi všechno zakáže. Zruší návštěvu Říma v dubnu. (místo toho zaplatí pokutu 3 tisíce)
Tak strašně mě to mrzí.
Jsem tak ubohá.
Jak jsem jen mohla?
Do 18 nikam. To je rok. Nechci nad tím ted přemýšlet. Čekala jsem horší věci. Ale máma spíš mluvila o tom co všechno se mohlo stát. Že nějací cajti jsou nic v porovnání s tím že mě mohlo něco přejet. Nebo mě někdo znásilnit.

Lidi, nepijte! Je to zbytečný. Dokážem se bavit i bez toho.

I´m just a little girl

7. února 2010 v 16:55 | Christie*
Nevím co se to děje. Proč nemůžu být vážně ÚPLNĚ volná. Nechci, aby existovalo opačný pohlaví!

Ta moje svoboda. Asi nebude pro mě to nejlepší. Nemá na mě dobrý vliv. Svoboda kazí lidi. Rádi jí zneužívají!
Je mi divně. Děsím se sama sebe. Co se to ze mě stalo? Proč dostanu vždycky to co chci.
(Vůbec jsem to ale nečekala. Vážně. To ONO samo)

Dva plesy po sobě. Spousty lidí. Spousty známých i neznámých obličejů. Mezi nimi jeden, velice povědomý, ale přitom patřící do tý druhý skupiny.
Můžu to shodit na alkohol? Nemůžu! Když nechci být opilá, nejsem. A já to tehdy neřešila.

Byl to myslím ještě tento pátek, kolem 11, ples č. 1. Náš školní. Seděla jsem nahoře na balkoně a dívala se dolů na jeho vystoupení. Žongloval v bílé košili. Pak si strhl rukávy. A pak ji strhl úplně. I z té dálky jsem zřetelně viděla to vypracované tělo. A já tam seděla, s očima upřenýma na něj a úculem malé chtivé holčičky. Koho by sakra napadlo, že pak bude můj?
Ani nevím, jak jsme se k sobě dostali. Snad na parketě, nejspíš jsem na něj tam narazila a prohodila něco o jeho slavném vystoupení. Pak jsme si podali ruku. A pak...už jsme jen tančili a tančili. Povídali si.
Poslední 3 písničky a pak měl být konec. Chtěla jsem jeho tělo vidět znovu! :D JEN HO VIDĚT BEZ TÝ KOŠILE! Né bez toho ostatního. Proč jsou někteří kluci tak nechápavý?

Give the world a chance?

4. února 2010 v 22:25 | Christie*
Zřejmě jedno z nejnavštěvovanějších videí na youtube. A já ho viděla až dnes.
(myslím, že nejen mě to totálně pohltilo. Ohlasy na tubku hovoří i o slzách)


Mám teď krásný období. Vážně. Jsem konečně volná!
Ironie že? Holka, co je doslova závislák na lásce si teď užívá pocit BE FREE.
Řekněme, že můj rok 2009 by se dal nazvat rokem tzv. zkoušek ohněm lásky (slovo láska berte s rezervou) Už nevím kolika vztahy- nevztahy jsem prošla (víte že vím...ale)
Ale myslím, že o sobě bez obav můžu tvrdit, že nejsem děvka. Hodněkrát jsem za nic nemohla. Byla jsem jen tichý přihlížející. Taková loutka.
Většinou jsem totiž neudělala vůbec nic proto, aby se do mě dotyčný zamiloval. Žádný náznak, gesto. Nic. Teda myslela jsem si to. Většinu z nich totiž vůbec nezajímalo, jak to beru já. Na nic se mě neptali a vybalili na mě jak mě milují, jsem jejich holka, a tečka.
Proč jsem to nezastavila? Možná jsem byla naivka, která ty kluky neznala a chtěla je poznat a myslela si (naivně!), že třeba i u mě přeskočí jiskra. Možná jsem byla slaboch, pro kterého bylo těžké klukovi, s kterým jsem byla jednou na kafi a jen jsme si povídali, potom říct že jsem se do něj nezbláznila tak, jako on do mě. Nechtěla jsem je zranit. Zranila. Jsem zlá holka.

Vážně začínám přemýšlet nad pravdivostí výroku ,,S klukem nejde být jen kamarádka."
(výjimky jsou, ale jsou to výjimky)

Takže...nedávno jsem, už totálně znechucena, zarazila tu loutko-hru a po roce (!) jsem naprosto, úplně a zcela volná!
A je to krásný. (i když jeptiška ze mě asi nebude)

Yes,yes,yes..hm yes...bye mum!

2. února 2010 v 17:44 | Christie*
Nikdy mě nenapadlo věnovat článek své matce. Pár mých blogů ,,odhalila" takže možná proto, neriskovala jsem.

Ona...je tak jiná. Tak strašně jiná! Často zažívám stavy, že bych ji poslala do prdele. Máme úplně jiné názory, jiné představy. Možná je postižená i svým povoláním - učitelka. Učila na mé základce. Tam jsem si to vážně užívala *ironie* Skoro každej mě posuzoval podle ní, automaticky jsem pro ně byla stejná kráva jako ona. Hlavně pro ty, co mě neznali. Každý den jsem měla ,,rodičák" protože moje třídní s ní měla kabinet. Naštěstí na základce jsem se učila dost dobře a nebyla jsem vůbec problémová. Všechno začalo až koncem devítky. Začátek mého vzdoru nebo jak to říct. Možná částečně právě kvůli ní jsem zvlčela. Snažila jsem se všem ukázat, že nejsem žádná slušnačka a se svou matkou učitelkou nemám nic společnýho. I dnes občas použiju větu (když řeknu svý jméno a uvidím tu reakci): ,,Joo, jasný....Odsud´mě hned. Určitě musím být stejná jako matka." Ale snad pokaždý se dotyčný hned začně bránit, že mě tak nebere.
Možná proto jsem taky začala kouřit, děsně mě bavily pohledy děcek na DCERU UČITELKY :D
Jsme dost jiné i v projevování citů. Ona je chladná. Nikdy mi neposkytla tolik viditelné lásky, kolik jsem potřebovala. Proto doted tak miluju svou babičku. Ta se se mnou mazlila, lechtala mě a tak. Jsem holka, co vždycky toužila po mámě, který se chcete svěřovat. Tolik jsem toužila jí všechno říkat, společně se smát. A i když by věděla, že jsem udělala totální kravinu, nenechala by mě v tom pocitu a uklidnovala by mě. Jenže má matka je intelektuálka. Nechci říkat bez citu. Ale sama mi už několikrát řekla, že na mazlení a povídání nikdy nebyla. Jako malá kamarádila spíš s klukama, unavovaly ji dívčí problémy a tlachání. Ráda se zavírala v pokoji a četla si. Mě taky nějak extra nebaví dívčí drby, chichotání se a tak. Přijde mi to trapně dětinské. Ale nejsem zkrátka tak samostatná jako ona. Nevystačím si sama. Vždycky jsem byla závislá na lidech. Potřebuju své kamarádky. Ha...asi zase kvůli ní...svěřuju se jim.
Často si říkám, že až já budu matkou, budu úplně jiná. Chci aby mé děti za mnou mohly kdykoliv
přijít a já jim vždycky pomohla. Mé staré papírové deníky jsem chtěla dát dceři až bude ve stejném věku, ve kterém jsem byla já když jsem je psala, aby věděla, že spostu pocitů při dospívání jsem měla taky. Docela mě ale děsí fakt, že až se člověk opravdu stane rodičem, je to jiné a výchova je dost podobná té co jsme měli my.
Nechci říct, že mě vychovávala špatně. Dokonce...ono to její chování...třeba mě dělá silnější. V životě se s váma taky nikdo mazlit nebude. A s ní se rozhodně život taky nemazlí. S mým maniodepresivním otcem to nemá nikdo lehký. Je to silná žena. Jestli také budu taková, tak jí můžu jen děkovat. Mohla by utéct, od toho všeho. Osvobodit se. Ale to ona nikdy neudělá.
I love you mum. Really. But you can´t see it.

P.S. To jsem takhle hledala pict těhotných na devartu, a napadlo mě, viděli jste Juno?
 
 

Reklama