Once...

Falling slowly.

27. září 2010 v 15:05 | Christie*
Svým pravidelným čtenářům bych chtěla sdělit  (a klidně i těm nepravidelným, co to tu mají rádi a chtějí mé články nadále číst), aby jste mi v případě zájmu napsali sem do komentářů SVŮJ EMAIL a já vám pošlu svoji novou adresu, kde se teď budu pravděpodobně vyskytovat častěji.

Děkuji všem za pozornost.

Mý LOVESTORY by zde měly nadále pokračovat. Ale velice velice omezeně. Žijte blaze a piště do komentářů ať o Vás nepřijdu :))
christie*

waiting!

8. září 2010 v 16:36 | Christie*
V první řadě vám chci oznámit, že nehodlám psát jakékoliv zmínky o ŠKOLE. Myslím, že jí máme každý za těch pár hodin od rána pokrk a já si na blog nehodlám chodit vylívat srdíčko jak máme spoustu učení a jaké jsou mé spolužačky krávy. Neuražte se, ale u mě tohle nebude.

V pátek přátelé jedu do nezmiňovaného města B. na hody. Nejsem žádný fanda hodů a ani je
 nenavštěvuji pravidelně. Jedu tam za přáteli a za klukem kterého jsem poznala během srpna. Existuje totiž jistá komunita pankáčů s kterými se přátelím a ta mě dostala až na místo B. Konkrétně na stanování. Stanování to bylo tuze zajímavé, před hernou kde bylo ohniště s lavičkami. V průběhu noci laviček ubylo. Byla zima ;)
Můj více-než-kamarád s kterým jsem tam byla a moje nejlepší kamarádka usnuli a já zůstala sama u ohniště s Arnoštem. Hubený, vysoký s modro-šedýma očima, piercingem v jazyku a vlasama s občasnými dredy které mu trčí do všech světových stran. Zkrátka zajímavý netypický typ :D
Kdybych to co mezi námi tehdy bylo, samozřejmě popisuji jak jsem to cítila já, měla popsat jedním slovem tak řeknu jiskření. Něco mě k němu děsně přitahovalo. Chtěla jsem ho jako jeden magnet druhý! Koupila jsem si 2 cigárka od sympaťačky z herny,která zrovna zavírala a jedno dala Arnoštovi. Zeptal se mě co za to chci. V té chvíli jsem mu nebyla schopna odpovědět a řekla jsem že se jdu projít s tou sympaťačkou z herny, vyprovodit ji domů. Arnošt šel s námi. Po cestě zpět jsme se zastavili na dětském hřišti. Bylo velikánské! Můj zhulený stav (ANO, dala jsem si tam trochu) mi nahodil děsně vysmátou náladu a tak jsem tam lítala a bláznila a on si lehl na lavičku a povídali jsme si....měli jsme stále o čem mluvit, byli jsme k sobě upřímní protože nás nikdo neposlouchal, nikdo jiný než my dva tam nebyl. Pamatuji si, že jsem se mu stále omlouvala za zhulený stav a že melu určitě děsný sračky a ať jsi jde lehnout už k herně a že já se tu vyblbnu klidně sama :D On se ale osočil, že kdyby tam se mnou být nechtěl tak není...
Mohla být tak 1 hodina ráno když jsme odtamtud vycházeli a mě ta představa, že se teď vrátíme a půjdeme spát děsila a pomohla mi odhodlat se k tomu abych pronesla narážku na odměnu za cigaretu :P Zeptal se, co tedy chci. Bojovala jsem tehdy sama se sebou. Přijela jsem do místa B. s jiným klukem. Sice už jen kamarádem, ale on mě měl vždycky rád tak nějak víc. Nepřišlo mi to fér. Zvláště když s Arnoštem byli kamarádi taky a ještě by se pak kvůli mě pohádali. Ale ten chtíč! Zatracenej chtíč :D Svit pouliční lampy, noční obloha a čekající Arnošt na odpověď mě ovlivnili tak, že jsem nejdřívě řekla že mám špatné myšlenky a že to je jedno, ale bohužel po narážce Arnošta že jsem srab a ať mu to řeknu jsem se na něj otočila...šla k němu blíž a vyslovila své přání. Pusu, a velkou. Pak už jsem jen cítila jak se naklonil. K herně jsme se tedy vrátili až při svítání....

V pátek jedu na místo B. po delší době. Ráda bych ho tam potkala. Ale znáte to, nic není jisté a osud si vrhá kostkami jak se mu zachce....
Přeji krásný zbytek týdne a víkend :)
christie*




flame

in the festival dream.

25. srpna 2010 v 12:22 | Christie*
sigyyy
Přes prázdiny jsem neměla možnost navštívit příliš moc festivalů nebo akcí.
Uteklo mi Rock for People, kde byly zrovna kapely, které miluji a to vzhledem k tomu, že jsem musela účinkovat v zámeckých představeních v mém městě. Za peníze. Bylo to dohodnuto již dlouho dopředu, to že tam budu účinkovat a termíny mi byly zaslány až těsně před RfP. Hodně mě to mrzelo. Peníze jsem na to měla.
Čekala jsem, že se v Brně přes prázdniny bude dít víc věcí. Sunshine, Toxique ani Midilidi a Kazety se zde vůbec neukázali. Kluby jako Fléda měly zavřeno kvůli přestavbám a nebo měly zkrátka taky prázdniny a když už se tam něco dělo tak jen nějaký DJs party a podobné věci na které nemám nejmenší chuť jít. Pro pankáče bylo tolik akcí..pro metalisty jak by smet. Nechápu proč u nás nejsou klasické rockové festivaly. Klidně to nemusí být nic velkého. Závidím americe a větším státům než blbý česko Kooks, Metric, Yeah Yeah Yeahs, Blonde Redhead, The Kills, Van She....byl by to seznam na 100 stránek kapel, které u nás nebyly a možná ani nebudou.

Naštěstí mě zachránilo dění moravskéhrady.cz konkrétně na Veveří, kde jsem konečně měla možnost užít si naplno atmosféru pravého letního fesťáku. Lidí tam bylo opravdu hodně. Dvě stage. Počasí absolutně bez mráčku (i když díky tomu byl teda docela hic a museli jste dodržovat pitný režim a na pomoc tam byli hasiči a stříkali stříkačkou :D) Spousta stánků s občerstvením a pitím. S kloboučky a tričky s logem kapel. A samozřejmě dobrá hudba. Byli tam Wohnouti, Supporti, Monkey Business, 100 zvířat, Sunshine, Toxique a další. Dostat se tam bylo vzrůšo. Neměla jsem totiž s kým jít. Byl to nějaký zakletý den, všichni byli pryč a nebo měli jiné plány někteří byli na Pod Parou...prostě to vypadalo, že na ten fest zkrátka nepojedu. Ale nakonec jsem byla zachráněna a mohla jsem si to parádně užít :)

I tak ale musím říct, že tyhle prázdniny byly jedny z mých nejlepších. Možná i nejlepší. Měla jsem pořád co dělat. Celý červenec jsem pracovala a ve chvílích volna jsem chodila nakupovat takže můj seznam potřebných věcí se dost zkrátil. Jezdila jsem za kamarády. Byla stanovat. Navštívila nová místa. Mám nové brýle. Předělala jsem si pokoj a musím říct, že jsem teď i relativně spokojený člověk (získala jsem fotku mě a Kaye ze Sunz :D)
Jen škoda, že to tak rychle uteklo...
Užijte si zbytek prázdnin :)
christie*



fascinated.

16. srpna 2010 v 15:52 | Christie*
Fascinuje mě, jak mě dokáže pohltit svět módy.
chris*fsc

Díky třem pracím, které jsem přes prázdniny měla (celý červenec), jsem si něco málo vidělala a pustila jsem se do plánování útraty. Projíždím půl dne fashion blogy a jsem jak omámená. Především zahraničními musím říct.


Už odmalička jsem módou mírně posedlá. Nosila jsem strašně ráda šatičky a sukýnky, byla jsem parádnice. Babička mi ráda šila. A ne jen tak něco. Šila podle Burdy, módního časopisu, který si své jméno stále drží na vysoké úrovni.
Delší dobu mě trápí dilema. Líbí se mi elegance ale přitom bych chtěla i trochu extravagance a to je složité. Nemůžu se stále shodnout na jednom konkrétním stylu. Miluji indie rock, a indie má konkrétně i svoji módu. Je kouzelná...úzké černé skinny jeans, retro trička, pruhy, vytahaná tílka, kontrasty černé, bílé, červené, tenisky, brýle Rayban wayfarer...má to šmrnc a někteří řeknou že i eleganci. Ale ta elegance kterou já myslím, ála Coco Chanel, luxus, jednoduchost, strohost a upjatost to není a nebude. Samozřejmě mohu to střídat, ale to já nerada. Chci prostě jít jedním směrem.
Uvidíme, nemám peníze na to změnit si celý šatník do jednoho stylu. Jsem odkázána na rodiče a prarodiče, zatím. Takže za 5-10 let si povíme víc.

Odkazy na poutavé fashion blogy:

+ Pokud se chcete vždycky sem tam mrknout, co je nového ve světě módy tak doporučuji:
linka2
A kvůli tomu vlastně píšu i tento článek, kvůli odkazu na velice zajímavé fotografie týkající se anorexie.

Fotografka Ivonne Thein je autorkou projektu, který nazvala "Třicet dva kilogramů". Jejím záměrem byla doprovodná obrazová ilustrace o snažení některých mladých žen zhubnout za každou cenu. Ve výsledku se nakonec ocitnou ve zmíněné váhové kategorii.
christie*




in sweet reverie

8. srpna 2010 v 13:26 | Christie*
Jako malá jsem byla nucena navštěvovat hodiny klavíru. Ačkoliv jsme doma klavír nikdy neměli. Moje matka se vždy snažila zapojovat mě do co nejvíce aktivit, takže jsem navštěvovala kroužek aerobiku, rock´n ´rollu, chodila do sboru...a hrála na ten zatracenej klavír.

Sám klavír za můj odpor nejpíš nemohl, vůbec to není odpudivý nástroj, spíš to, že jsem byla NUCENA A POVINNA na něj hrát a cvičit, mi hru už od začátku zprotivilo až to přerostlo k mírné nenávisti a já si nepřála nic jiného než už být na střední a nemuset hrát.
Kupodivu se mi to podařilo o něco dříve. V 8. třídě jsem si splnila sen a vyměnila hru na klavír s hrou na kytaru. Kytara to byla letitá nalezená někde u staré továrny a bez strun. Učitelka sice letitá nebyla ale její výuka byla poněkud "bezstrunná". Mé sny o rockových peckách, které jednou budu hrát se velice rychle rozplynuly a tak jsem nakonec v 9. třídě měla volno úplně celkové.
sad.song
Teď, o pár let později, se mé pouto vytvořené ke klavíru ale znovu projevuje. Docela nečekaným způsobem. Když se ocitnu někde, kde je klavír k dispozici proniká ke mě pocit melancholie a já k němu usednu a hraji jednu jedinou skladbu, která se mi dostala pod kůži. V krásném snění.
Nemám tušení od koho, podle všeho je prý docela známá....
ale je to zvláštní. Asi je vážně něco pravdy na tom že se vám každá znalost hry na hudební nástroj hodí. Ta vazba tam vážně je, i když se ji snažíte popřít a docela i lituji, že jsem s tím sekla. Tak třeba zase začnu. To krásné snění mi chybí.
linka2
Právě jsem zjistila, že jsem byla přijata do Autorského klubu blogerů. Je to už déle, co mě přijali. Řekla bych, že si toho i vážím. A Vy, skvělí blogující lidé, neváhejte a přidejte se ať vytvoříme komunitu bojující proti blogovým růžovým DiDlinKááám**

Tak žijte v míru
christie*

Holiday in Rome

19. června 2010 v 20:09 | Christie*
Jelikož jsem se teď pár měsíců zabývala hlavně sama sebou a svými niterními pocity, nezmínila jsem se Vám ani slovem o mé návštěvě Itálie. Stalo se tak o Velikonočních prázdninách od 1.- 5.4.2010.

Prní den jsme se vydali už v brzkých ranních hodinách na procházku Římem.
rome

Nejdříve bylo poměrně chladno, ale v průběhu dne se udělalo krásně. Římské antické stavby mě naprosto okouzlily. Všechno je to tak staré a přitom tak monumentální, propracované a detailně i desingově na vysoké úrovni.
Už ten první den jsem také měla možnost ujistit se, že Italové vskutku mají slabost pro blondýny.
Minuli mě dva velmi dobře oblečení mladí Italové a věnovali mi svůj zářivý úsměv. A jeden z nich, ten s mírným módním rozcuchem a americkými brýlemi na mě mávl a pronesl: ,,Hello". To už byli za mnou a já se otočila a úsměv jim vrátila.
Když jsem se potom v průběhu dne fotila na mostě s plyšovou hračkou jménem Cestovatel (fotoreportáž pro moji malou sestru) zastavili dva Italové své velké BMW a pokřikovali na mě a mou matku nejdřív něco italsky a pak přešli do angličtiny. "Where are you from?" Opět jsem se jen smála. Ale tak. Potěší to (:
Samozřejmě ne nadarmo se říká, že Itálie je země módy. Sice Milano jsem opravdu neměla tu možnost navštívit, ale Řím mi bohatě postačil. To množství luxusních obchodů! Výlohy mě doslova hypnotizovaly. Měla jsem co dělat, abych fotila památky místo oblečení a bot (-:

Druhý den nás čekali Pompeje a Vesuv. Sice to výšlap byl náročnější na fyzickou kondici, ale ten výhled shora a do kráteru vskutku stál za to! Na chvíli se nám sice vše pokrylo mlhou a my neviděli na metr od sebe ale ta nás rychle opustila a tak jsme měli možnost vidět tu velkou hloubku kráteru a v dálce Neapol.

A poslední den jsme navštívili nejmenší stát na světě - Vatikán. Ten mě uchvátil velmi. Nejsem sice věřící, ale to počasí a Vatikánská kupole se zasloužili o to, že právě z návštěvy Vatikánu mám nejhezčí vzpomínky. Úspěšně jsem zdolala 492 schodů až na vrcholek kupole a měla možnost vidět celý Řím. Celé to obrovské a krásné město plné usměvavých lidí, dokonalé módy a fascinujících staveb.

                                               photos

It's up to you

18. května 2010 v 16:03 | Christie*
Honza včera maturoval.

Proč o tom mluvím?
Poslední článek o cyklistovi H. byl přece o krizovce, dozvěděla jsem se že "mezi náma přece nic není".

Totiž...od té doby se stalo tolik dalších věcí, že jsem nějak nestíhala psát pokračování.
Nějak jsme se spolu začali normálně bavit. Já jela na eko-kurz a když jsem přijela domluvili jsme se, že když mám celý pátek volno a on poslední den školy, tak za mnou přijede.
Přijel ráno kolem 10, táhla jsem ho chudáka na školní představení divadelní hry základky, kde učí má matka, protože POTŘEBOVALA pomoct. Přežil to:) A pak jsme šli k nám. Netahám jen tak kluky domů. Mám z toho dost trauma. Ale teď to bylo jiné. Cítila jsem se s ním dobře. Většinu dne jsme si jen povídali, blbli jsme, poslouchali Bloc party, Metric, Klaxons, Le Tigre....všechnu naši oblíbenou muziku... a bylo dobře.

strangers
Odjel mnohem později než jsme si oba původně mysleli. Až kolem páté. A na poslední půl hodinu přišla domů matka, tak jsem byla nucena ho představit. Neočekávaně se ti dva spolu zakecali na půl hodiny :D Sice se má matka chovala jako bychom spolu my dva chodili a měli plno plánů do budoucna (nutila ho vzít mě na kolo, je totiž cyklista).
Za to jsem se mu omlouvala. Aby se neděsil, že ho hned začne má matka brát jako člena rodiny. (snad si ještě vzpomenete na jeho přístup ke vztahu a citům...)

Cítila jsem se strašně hezky. Hlavně když jsme vedle sebe jen tak leželi a on řekl, že máme krásný dům a je zde pohoda.

Prozkoumal mi celý pokoj. Když jsem šla na záchod vlezl si do mé postele!! Chápete? :D
Bůh ví co tam mohl objevit (posmrkaný kapesníky, pilník, miliardu sponek a plno dalších krámů :D) Naštěstí jsem tam MIMOŘÁDNĚ (:D) neměla kamasutru a měla jsem čistý povlečení :D

Tož to byl pátek před dvěma týdny. Bylo mi fajn. Hned po tom pátku v neděli napsal. A co se stalo? Všechno to šlo zase doprdele...
Psal něco ve smyslu, že si myslí, že v tom mám něco víc než on. Že mě má rád. Je mu se mnou fajn. Ale že to nikam dál nepůjde...a ....víte co, to je jedno. Tehdy jsem bulela jak kráva a přinutila jsem se mu napsat zásadní rozhodnutí.
Znělo asi takto:
Já...už jsem zoufalá...asi to vážně nikam nevede, jak říkáš. A já tě nechci nutit do něčeho, co víš že nemá smysl. Zapomeň na mě. Zapomeň na nás. Děkuju za všechno! Měj se krásně

...a odešla jsem z chatu.
Napsal: Tohle jsem přesně nechtěl. Mrzí mě to :(

Co bylo dál? Nic. Nechodila jsem na ICQ celý týden (měl svaťák). Jen tuto neděli večer jsem mu napsala mnoho štěstí k maturitě a ať se mi hned ozve jak dopadl. Zvládl to!! :)
Opití si asi nechává na pátek, takže včera byl na FB a tam mi sám napsal. Byl milý. Já taky. Protože to co jsem mu posledně psala, jako by nebylo. Pro něj. Asi.

Řekne mi někdo co teď? 16.6. odjede na 3 měsíce na Rhodos. Já 16.6. nejspíš zkolabuju...
Občas si říkám, jestli pro mě nebude lepší ho už vůbec nevidět. Aby to pak nebylo tak nesnesitelně těžký, to vědomí, že je pryč...

Music makes me hot!!

5. května 2010 v 21:59 | Christie*
Hudba je pro mě vším. Tudíž se teď nedivte mé mírné rozladěnosti a nechutenství psát.
To že hudba je number one zjistila v pátek i má matka.
Ano přátelé, máme tu novou aférku s mou matkou. Tentokráte vyusťující až do krajního maxima.

V pátek 30.dubna proběhl brněnský ČARODĚJÁLES 2010. Lístek na něj mi ležel doma už asi od začátku března, jenže kdo by tušil že se pak jeden den seberu, vyrazím na diskotéku a tam se ožeru do němoty a sbalí mě cajti a poté je mi zakázáno kamkoliv chodit? Kdo tohle měl vytušit už tehdy.
Možná se přidáte k mé matce a usoudíte, že lístek se dal ještě vrátit či prodat. Ale sakra proč? Na Čarodějáles bych se nešla opít. Hodlala jsem tam jít především kvůli tý skvělý muzice! Sakra.
:D
carodejales010

Zkrátka a dobře. Má matka mi zakázala na Čarodějáles jít. A já to odmítala. Za každou cenu jsem tam chtěla jít. Ve středu mi teda řekla, že buď nikam nejdu nebo si můžu sbalit kufříček a jít. To jsem nejdříve přešla s úsměvem a nadějí že ji do pátku ještě ukecám. Stále jsem opakovala že jsem za lístek dala hodně peněz, koupila jsem si s kamarádkou paruku a kamarádka tam přeci nepůjde sama! Plus samozřejmě Čarodějáles je jen jednou za rok a jsou tam vždy JINÉ skupiny než minule. 
Když mě ale matka nachytala v pátek v koupelně, jak se chystám, řekla mi že vážně nikam nejdu! A ať nezkouším utýct, protože jinak se už nemám vracet. Do té doby jsem byla docela klidná, ale poté co mi tohle s vážnou tváří řekla, to ve mně začalo bojovat. Matka mezitím odjela do divadla a já měla na výběr...
Zdrhnout a užít si večer nebo zůstat a nerozházet si rodinný vztahy?
Měla jsem kde přespat...u té kamarádky, co se mnou měla jít.  A i na další dny jsem se domlouvala jen tak pro jistotu s kamarádama. Takže kdybych se opravdu nemohla vrátit, měla jsem kam jít. Ale nejde u kamarádů bydlet věčně že, a kdo by mě živil, kde bych brala peníze na jízdný, obědy atd. atd.? Bulela jsem v posteli zavalená kupou kapesníků a volala kamarádce. Mám jít? Ptám se. Já nevím beru. Vím jak jsi tam moc chtěla jít. Běž tam. Užij si večer. A matka to přežije, přespíš pár dní u nás a ona tě pak vezme zpátky.

A tak jsem jela.
Nelituji!!!
Vážně ne.
Byl to jeden z nejlepších zážitků mého dosavadního pubertálního života!

DOPSÁNÍ

Byl doma táta, víte (v ten pátek). Řekl mi, že řekne mámě, že jsem mu utekla a nechal mě jít. Vyklouzla jsem v modré paruce nalíčena ve stylu Kitsune zadem, aby mě neviděla sestra a pak už mě čekala cesta až na Riviéru. Bavily mě pohledy lidí na mé křiklavě modré vlasy. Cítila jsem se dobře. I ty jejich komentáře. Vážně zvažuji obarvit se :D
Nechala jsem doma mobil, což bylo skvělé, protože jsem měla strach že tam nenajdu kámošku. Ale naštěstí na mě čekaly přímo u vchodu a pak už to začalo.
Pecka to byla. Nejvíc samozřejmě Sunshine ale ty americké skupiny byly také nářez. Hlavně Confide. Už někdy kolem půl 12 jsem byla totálně vyfluslá a bolela mě hlava.
Plán byl prozvonit kolem 2 ráno otce a on by pro mě přijel... Všechny věci jsem nechala doma. Ale on mi to nebral. Umíte si představit to zděšení, ten stres, co teď, co budu dělat ráno když mám jít do práce. Kde vezmu věci. Budu si pro ně muset jít. To bude děs. Tak jsem spala u té kamarádky a ráno jsem volala tátovi aby mi nachystal můj batoh s věcma před dům. To odmítl, že půjdu normálně domů.
Šla jsem. A...hned po příchodu si mě matka zavolala do ložnice a přikázala otcovi a sestře ať nás nechají. Nebudu říkat nic z toho co jsme si řekly. Ale když jsem odcházela do práce obě jsme brečely a nakázala mi že se všichni večer sejdeme u dědy a babičky a bude se to řešit.
K dědovi jsem šla jako zombie. S neuvěřitelným strachem z toho že se do mě všichni pustí. A pohled do zklamaných očí mých prarodičů bych neustála. Bylo mi hrozně.
Vešla jsem dovnitř a z kuchyně mě uviděla babička. Přišla ke mně a....
Objala mě. Pevně mě objala a řekla mi: tTy naše holko. Spustily se mi slzy a jí taky. Stály jsme tam snad celou věčnost. Nic by mi v té chvíli nepomohlo víc, než to že mě někdo ,,drží".
Pak matka usedla ke stolu a přišel i děda a ona už chtěla začít rozebírat ale děda prohlásil že nic řešit nebude! Měl narozeniny. Stejně matka začala...řeklo se všechno...já řekla vše (což znamená vše co mě trápilo) a ... hlavně...připadala jsem si jako ve snu, protože děda křičel na mou matku. Bylo to. Strašně zvláštní. Ona to také samozřejmě nečekala. Nedá se to vysvětlit a ani nechci. Jen prostě, vyslechly se názory všech. Řeklo se maximum. Pak už máma jen mlčela. A děda si mě vzal bokem do obývacího pokoje a to co následovalo si chci navždy uchovat v paměti. Řekl mi, jak se ve mně odmalička viděl. Jak chtěl abych něco dokázala...šla v jeho stopách. Jak ze mě chtěl mít malou policajtku :) Promlouval mi do duše s tím že pak prohlásil že dost poučování a já řekla NE, POKRAČUJ... Seděla bych tam s ním celé věky. Tak moc to pro mě znamenalo. Stál při mně. I potom všem. Nepodporoval to co jsem udělala samozřejmě. Ale cítila jsem že tu pro mě je a vždy bude. I babička.
To co následovalo další dny a děje se dodnes je ještě zvláštnější. Máma a já jsme kolem sebe nejdřív chodily jak po tenkém ledě. Já v pondělí odjížděla na eko-kurz na 3 dny. Ráno v pondělí mi táta dobil kredit. Večer mi volala máma, jestli jsme v pořádku dorazili! Nikdy jsem tak necítila její blízkost. Sice mám zakazy (třeba internet:D) ale od té doby. Je vše tak jiné.

Hand in hand

23. března 2010 v 22:30 | Christie*
O lásko, jak jsi mocná!
Skrz tebe hovado se chová jako člověk a člověk jako hovado!

Vztah mezi mužem a ženou je stejně podivná věc.
Nemyslíte? Nemůžou si nikdy zcela porozumět, protože oba chtějí něco jiného. Muž ženu a žena muže.
Dost o tom s Honzem mluvíme. O tom jak kluci jsou až moc jednoduší a holky mají až moc velkou fantazii.
A to co cit dokáže s člověkem dělat! Prostě zvláštní. Odkud to pramení? Kde se to v nás bere? Motýli v břiše, nervozita, nadšení, okouzlení, touha...
Myslím, že nikdy dřív jsem na blog nepsala když jsem byla v prvotní fázi zamilovanosti. Vždycky jsem na blog pak kašlala a lítala myšlenka v jiných sférách. I u pár dalších blogerů jsem tento jev zpozorovala. Když potkali někoho zajímavého tak psali už mnohem méně nebo vůbec. Nechci tohle udělat znovu protože bych si pak někdy v daleké budoucnosti ráda četla o svém naivním pubertálním poblouznění :D

Po zhruba 3 týdnech jsem se s Honzem poprvé opravdově (myšleno nejen letmo v buse) sešla. Tuto neděli měla matka premiéru hry zpracovanou naším zapadákovským divadelním souborem a otec se sestrou se tam šli podívat. To znamenalo, že od půl 5 jsem měla free time :) A takových chvílí jsem se již dávno naučila využívat. Nápad napsat Honzovi jestli by neměl čas se nakonec vyplatil :) Obětoval trénink na kole a jel za mnou! Domluva to sice byla narychlo (měla jsem necelých 45 minut na nachystání!) a on ani ne 20 minut, ale tak zvládli jsme to ;)
Jen jsem jaksi ještě byla doma když mi došla SMS že už je tady a jestli mi má jít někam naproti. Zachvátila mě panika. Do toho ještě volala matka, že něco zapomněla doma a mám jí to donést. Super no :D Tak jsem popadla tátův mobil a volala mu že budu mít ,,mírné" zpoždění...
Nechala jsem ho tam čekat kolem 20 minut! Ale přežil to :D
Chvíli taky trvalo ho najít. My sice jsme zapadákov, ale náměstí máme docela velké. Takže jsem pátrala a pátrala. I do hospody jsem vlezla :D A z důvodu nedostatečného kreditu jsem poslala Prosebnou SMS od T-Mobile pomocí stisku klávesy 1 o tom že ho prozváním :D A pak jsem viděla jak ty dlooouhatánské štíhlé nohy pokryté úzkými jeanovými rourami kráčí směrem ke mně.
Bylo to. Nepopsatelný. Jiný než představy. V představách jsem po něm toužila, chtěla ho se vším všudy. Ale jak tam tak přede mnou ty modrý oči stály, tak jsem musela jen tiše stát a usmívat se.
Celé ty nesmírně rychle uplynulé 3 hodiny jsme strávili povídáním. Udělalo se krásně takže jsme se nejdřív šli projít kolem našeho zámku až směrem k lesu kde máme takový altánek odkud je vidět celá naše obec. To se mu prý moc líbilo :) A nakonec jsme se zahnízdili v kavárně. Když jsme šli směrem k zastávce a byla už tma začalo poprchávat. Jelo mu to za pár minut tak jsme si ještě sedli do čekárny a tam jsme se nějak dostali k tématu on a vztah. ,,Být sám znamená to, že ti nikdo nemůže ublížit. Ale jsi sám no" tohle a podobné věty říkal. Bylo to takový zvláštní. Řekla jsem mu, že je ho škoda. Pak přijel autobus (to už slušně pršelo) a on už pomale nastupoval. Otočil se a dal mi pusu.
Samozřejmě jsem ji nečekala...takže jsem trochu cukla a než jsem stačila si to uvědomit tak už byl v autobuse :D
Včera jsme se o celým tom dnu bavili. I na pusu došla řeč. Prý: Bylo to blbý? Mě přišlo že by to mohlo být hezký...
Bylo. Moc! :*)
the rapture

You are a bitch boy!

16. března 2010 v 19:06 | Christie*
Probulený noci, tuny čokolády a Sheryl Crow...

Tak přátelé, idylka skončila.
Jak už to tak bejvá, tak za tím nestojí nějaká strašná tragédie. Ale spíš zmatek, nedorozumění a takovéto klasické Ona říkala....ale on říkal...a tamté ale říkal něco jiného...

V hlavě mi stále zní to jeho: Já nejsem žádnej hajzl, aby sis nemyslela!
tears

To bylo ještě chvíli po Sunshinech...kdy jsme ještě s Honzem sladce rozebírali naši záchodovou aférku a já se tehdy i docela bránila tomu na něj myslet. Říkala jsem si nebuď naivka přece. Už máš za sebou dvě takovéto aféry a nikdy z toho žádné pokračování nebylo. Jenže oba předchozí případy byly prostě od začátku trochu jiný. Tak snad..možná..jsem myslela že to i skončí jinak.
Předchozí dvě aféry totiž byly s klukama, kteří mají své holky a taky jsem je před tím vůbec neznala ani jsem s nima nikdy před tím nemluvila.
U Honzi to ale prostě nebylo pobláznění na první pohled. Na plese jsem si ho například nějak ani nevšímala. To až potom na Facebooku jsme začali kecat, kecat o hudbě a o svých názorech + do toho jeho fotkyyy! :) A už sem v tom lítala...zbývalo ještě jít na ty Sunz a zakecat se tam naživo. Stalo se....a stalo se i víc....

Ale pak. Já nevím. Možná jsem měla brát vážněji jeho věty o citech a lásce, jak na ni nějak nemá ani pomyšlení. Když ale. Stejná hudba, přitažlivost z obou stran, tohle je těžký pomíjet sakra! Teda aspoň pro mě.
Neříkám, že chci vztah. Jen chci prostě...jeho. Jakkoliv

Zkrátka v jejich městě měli tento pátek ples. Šla tam i moje spolužačka se svým přítelem. V sobotu jsem se Honzi ptala na to jaký ten ples byl. On, že v pohodě, že to bylo docela divoký ale došli po svých :) Vyzvídala jsem víc, protože spolužačka mi v SMS naznačila, že to bylo zajímavý tak jsem myslela že se tam něco událo. On nejdřív, že netuší co myslím. Ale pak že možná ví....
Psal: No já jsem se tam s ní zakecal asi na půl hodiny, nikdy předtím jsem si s ní tak nepokecal...
já: jako s kým? s Kexi? (má spolužačka)
on: Jojo s Kikou. Ona je fajn. Má to v hlavě srovnaný.
...
(znáte to, nepříjemný pocit. Mluví o ní tak podivně. Proč mi tohle říká?)

já: Ajo. No já ti říkala, že ona je v pohodě. Ale co ten její borec? Ten musel pěkně žárlit (Kexi má extrémě žárlivého přítele)
on: Jono...ten nás vraždil pohledem. Ale já kdyby to byla moje holka tak tam asi taky vlítnu...

(to už mi bylo hodně nepříjemně, polýval mě pocit chladu a chtěla jsem z chatu vypadnout, ale na druhou stranu slyšet víc)

já: Počkej..cože? Proč jako bys tam vlítnul?
on: No víš co, ona tam hrála hudba tak sme k sobě byli nahnutí abysme se slyšeli. Se divim že mi ten její nechtel dat na hubu:D

Takže. Stejně tak jako to bylo s mými kamarádkami budete mít na věc každý jiný názor. Ti kteří jsou více flegmatičtí to nebudou nějak hrotit. Ale citliví (a přecitlivělí) lidi jako jsem já mě možná budou i chápat, když řeknu, že jsem z toho byla dost v prdeli.
Jakožto holka, která s ním něco měla a která k němu tedy i něco málo pociťuje, jsem nechápala proč mi to o té kamarádce říká. Bylo to jak rány nožem. Ale on si to snad ani vůbec neuvědomil. Celý to totiž vyznělo jakože se mu líbí a že si tam byli hodně ,,nakloněni"

Nevěděla jsem ani jak se chovat k té kamarádce. Ona věděla, že se mi Honza líbí. Rozhodla jsem se ji v pondělí ignorovat. Mý dvě kamarádky jí řekly co mi Honza povídal a pak se kě mně dostala Kexinina reakce: To si děláš prdel! Takhle to vůbec nebylo. To je kretén. Nevím proč jí něco takovýho říkal.
Tudíž pěknej zmatek!
Pak jsem se s Kexi začala bavit já sama a celé jsme si to vyjasnily.
Údajně se spolu bavili tak 5 minut. Z toho půlka rozhovoru byla o mně ve stylu Tak co Týna? Jo v pohodě. Píšete si? Jo občas. Občas? Já myslela že každej den. Ne každej den né. Tak obden? No to skoro. Dalo by se to tak říct. A pak řekl své obvyklé krédo, že se teď nějak nechce vázat a bla bla

Obě dvě s Kexi nechápeme, proč říkal to co říkal. A ona z toho byla tak nasraná, že mu včera psala že je to vážně idiot a proč mi vykládal takový věci. To se ho samozřejmě dotklo. Že prej chtěl být hodnej, ale že to je na nic jak vidí, tak bude zlej

N E CH Á P U

...ale nechci aby to takhle skončilo.

I still need l♥ve...

10. března 2010 v 18:11 | Christie*
A jestli jsem někdy snad tvrdila něco jiného, tak jsem lhala sama sobě.
Každý potřebujeme lásku.
Lásku svých nejbližších, lásku někoho kdo nás uchvátil a také lásku k sobě samému.
Bez toho všeho se nám nikdy nepodaří žít úplně a zcela spokojeně.

Je pro mě těžké tohle říkat. Hlavně sama sobě.
V lednu jsem měla takový záměr. Jelikož v roce 2009 jsem měla nejspíš kolem 7 kluků a ti po sobě následovali bez jakékoliv přestávky byla jsem láskou znechucena. Toužila jsem po úplné svobodě. NO BOYS!
Jak už to tak ale bejvá, zrovna v té době se kolem mě začali extrémě (!) často motat samí zajímaví lidé a to hlavně mužského pohlaví. Říkala jsem si, ale co, vždyt mít něco nezávazného ke svobodě taky patří. Nic k nim necítím. Krom touhy a přitažlivosti v danném momentu.
Jenže pak jsem poznala Honzu. Kluka který poprvé v mém životě je typ někoho koho jsem si podvědomě představovala. Opravdu píšu podvědomě. Víte váš ideál o kterém třeba mluvíte s kamarádkama, kterého si představujete ve sprše a tak se ve skutečnosti může lišit od toho ideála po kterém tajně touží vaše srdce. Poznáte to. Až ho potkáte.

Samozřejmě, že vás bude rozčilovat. Že nebude dělat všechno jak by měl. Ale to má taky svý kouzlo :D Vztahy bez chybičky mají jednu velkou chybu! Jsou nudné a nic vám nedají. I v psychologii si můžete ověřit, že hádky což jsou tzv. konflikty zájmu apod. jsou pro správnou funkci vztahu nutné! Bez nich to prostě nefunguje. Takže až se zase budete s nejdražším hádat, vůbec nemějte špatný svědomí:D

Ted to bude znít asi divně, ale já jsem ho vlastně od Sunshine ještě neviděla. Na sobotu večer jsme měli naplánované kafe. Ale večer mi pak napsal, že mu to jede pěkně blbě a byl by se mnou jen hodinu a půl a že to necháme asi na jindy... Jistěže jsem byla zklamaná. Ale řeknu, ta touha co se ted ve mně kupí :D No raděj pomlčím :D
Docela mu to ted dávám sežrat. Včera psal, že to kafe stále platí. A já už na odchodu: ,,Jo jasný jasný..to už známe." A on vyhrkl: ,,POČKEJ!....Na tu hodku a půl to fakt bylo blbý!" Zeptala jsem se, jak dlouho se mnou jako hodlal být. Celý den? Prý: ,,Celý den a celou noc! :) :D"

night is a vampire!

28. února 2010 v 15:52 | Christie*
Tož tedy pátečně-sobotní koncert Sunshine mám za sebou....

The ugly truth

23. února 2010 v 19:26 | Christie*
SAKRA HOLKY TEN KLUK PRO VÁS NESMÍ BÝT BŮH!

Pavučina

18. února 2010 v 18:51 | Christie*
K tomu nadpisu...
do jedný takový pavučiny jsem se momentálně zřejmě dostala. Není to zatím nic hroznýho a doufám, že se z toho budu moci vymotat a budu si dál užívat své volnosti ale už bohužel pocituji jistá rizika a hlavně už to není taková HRA.
Začalo to tím plesem jak jsem něco málo psala o žonglérovi. Všímala jsem si hlavně jeho, protože se mnou párkrát během roku jel autobusem a já o něm měla něco málo zjištěno a zkrátka byla to takzvaná ,,vyhlídlá kořist" jak by to mnozí nazvali. Měl tam ale i další dva kamarády, kteří byli v podobném alkoholovém stavu jako on a nějak jsem se vám nezmínila, že jsem s něma párkrát tančila a prohodila pár slov.
Nebudu skrývat svůj údiv když se mi žonglér ozval na fejsu. Má holku, víme ;) tak asi proto jsem nic neočekávala...samozřejmě neplánuje žádný rozchod s ní, jen nabídl být ,,spešl frendz" :D Možná že spolu někdy ještě někam půjdem...nevím... nějak jsem zřejmě přestala být zasněná naivka, nic od toho nečekám.
Minulý čtvrtek jsem byla na System of a Down revival (údajně jediný revival SOAD) na Melodce. Natáčeli tam svý první DVD. Dlouho jsem si tak nezapogovala, dlouho jsem nebyla tak propocená a dlouho jsem neměla na sobě tolik modráků... "ale vo tom to přece je!"... Byla jsem tam s dávným kamarádem Ondrou. Nějak..já nevím..nějak jsem neodolala. Dost mu to slušelo a on po mě prostě nevyjel! To mě zřejmě nakoplo a já ho provokovala (taky v důsledku nadrženosti, znáte to, opravdu JEN vypadám že jsem děvka. Sex už jsem neměla hodně dlouho. A když říkám dlouho, tak tomu věřte). Tákže když jsem nastupovala ráno do autobusu a ptala se ho jestli je teplej, řekl že ne. Chtěla jsem důkaz. Přitáhl si mě k sobě a dokázal mi to!
To máme tedy milostný trojúhelník. Ale ten by byl fajn, protože žonglér má holku takže to bych nějak nehrotila a Ondrovi jsem jasně naznačila, že se ted nehodlám vázat.
Takže tito dva mě chcou. Dokázali mi to.
To by byla za chvíli pěkná nuda. Malá hra...(je to ironie! Moje vlastní, na mě samotnou :/ tak si nemyslete) Jenže pak jsem narazila na fejs jednoho z těch kamarádů žongléra z plesu...
Přidal jsem si ho. A šlo o to, že mi začal dávat *líbí se mi* u rockovejch klipů co tam mám. Proč je to divné? Protože pro mě byl šampon. A šamponi podle mě (!) většinou neposlouchaj rock. Tuhle narážku jsem si samozřejmě neodpustila mu napsat. Vážně to byly jen mé předsudky. Když jsem projela jeho odkazy měl tam taky samej indie rock a tak. Prostě pro mě velice milé překvápko. Ti co milují hudbu a nedokáží bez ní žít, pochopí. Byl to prostě smeč na mě. Pak jsem se zeptala kam chodí na akce a on že jde na Sunshine. Proč o ničem nevím?! Sunz jsou parádní! Ale o žádným výstupku v Brně jsem neměla tušení.
Popojedem
Po dnešku mám doma lístek :) Dostala jsem bonusově takový hoodně štýl mřížkovaný pártybrejlky B) z Indielabels.
Měla jsem sice v plánu jít s ním a jeho kamarádama. Ale to mu nějak necvaklo a já nejsem typ co by mu to vyloženě řekl, že chci jít s ním. Takže snad někoho seženu a ho tam potkám. Držte pěsti ;)

Dream until your dreams come true

31. ledna 2010 v 21:16 | Christie*
Fajn. Papír už mi nestačí. Potřebuju reakce (je to risk, nevím jestli nějaké budou) Mohlo by se to stát. Mám právo se domnívat, že většina z vás bude mými články šokována. Ale pro jednou chci psát úplně všechno. Co už...jsem to prostě já. Miluj mě nebo nenávid (ale uměj svůj postoj obhájit) A já ráda šokuju. Mám ráda vzrušení. Originalita už je trochu ošoupané slovo, řeknu tedy extravagance. Žiju v prostředí, kde si ji nemůžu dovolit. Jsem svázaná. Ale to je jen prozatimní stav. Pracuji na tom. Má rodina už začíná pomale chápat, že se ze mě nestane vzorná učitelčina dcera.
Znamená to, že budu neslušná, vulgární a budu na drogách?
Slušnost mám v sobě. K dospělým lidem, kteří si zaslouží úctu, ji mám. Ale na druhou stranu ráda se stavím proti zavedeným pravidlům, když vidím jak jsou nesmyslné. Nedokážu nevyjádřit svůj názor na věc se kterou nesouhlasím. Neumím sklonit hlavu. Ani to nechci. Za ty léta odporu jsem si vypracovala určité sebevědomí a určité zásady na kterých trvám a nejede přez ně vlak. Taky nikdy nebudu šedá myš. Nikdy nebudu patřit mezi ty co neřeknou svůj názor. Ale to přeci neznamená, že budu nevychovaný spratek. Nebo ano?
Jedno ale musím přiznat, vulgární jsem v poslední době docela často. Je to asi divný, ale pomáhá mi to ventilovat mou zlost nad okolím. Nemám totiž na to vybívat si ji fyzicky (krom boxu v posilovně). A jsem ráda.
Nejsem tu úplný nováček, mám tu spostu známých, ale řekněme že chci začít s úplně novou identitou.

Už pár let mi ze sluchátek zní indie rocková hudba. Ale stane se že na youtube občas narazím na něco, co mě zaujme a rock to není.
Ten klip mě baví, ty šokované pohledy lidí :D
A ty její vlčí oči
 
 

Reklama