in sweet reverie

8. srpna 2010 v 13:26 | Christie* |  Once...
Jako malá jsem byla nucena navštěvovat hodiny klavíru. Ačkoliv jsme doma klavír nikdy neměli. Moje matka se vždy snažila zapojovat mě do co nejvíce aktivit, takže jsem navštěvovala kroužek aerobiku, rock´n ´rollu, chodila do sboru...a hrála na ten zatracenej klavír.

Sám klavír za můj odpor nejpíš nemohl, vůbec to není odpudivý nástroj, spíš to, že jsem byla NUCENA A POVINNA na něj hrát a cvičit, mi hru už od začátku zprotivilo až to přerostlo k mírné nenávisti a já si nepřála nic jiného než už být na střední a nemuset hrát.
Kupodivu se mi to podařilo o něco dříve. V 8. třídě jsem si splnila sen a vyměnila hru na klavír s hrou na kytaru. Kytara to byla letitá nalezená někde u staré továrny a bez strun. Učitelka sice letitá nebyla ale její výuka byla poněkud "bezstrunná". Mé sny o rockových peckách, které jednou budu hrát se velice rychle rozplynuly a tak jsem nakonec v 9. třídě měla volno úplně celkové.
sad.song
Teď, o pár let později, se mé pouto vytvořené ke klavíru ale znovu projevuje. Docela nečekaným způsobem. Když se ocitnu někde, kde je klavír k dispozici proniká ke mě pocit melancholie a já k němu usednu a hraji jednu jedinou skladbu, která se mi dostala pod kůži. V krásném snění.
Nemám tušení od koho, podle všeho je prý docela známá....
ale je to zvláštní. Asi je vážně něco pravdy na tom že se vám každá znalost hry na hudební nástroj hodí. Ta vazba tam vážně je, i když se ji snažíte popřít a docela i lituji, že jsem s tím sekla. Tak třeba zase začnu. To krásné snění mi chybí.
linka2
Právě jsem zjistila, že jsem byla přijata do Autorského klubu blogerů. Je to už déle, co mě přijali. Řekla bych, že si toho i vážím. A Vy, skvělí blogující lidé, neváhejte a přidejte se ať vytvoříme komunitu bojující proti blogovým růžovým DiDlinKááám**

Tak žijte v míru
christie*
 


Komentáře

1 Uzavřená | Web | 8. srpna 2010 v 13:52 | Reagovat

Já hrála na kytaru. Chtěla jsem. Jenže naši mě doma stále nutili do cvičení, čím více mě nutili, tím méně mě to bavilo. Z koníčku se stala povinost.

2 vrbize | E-mail | Web | 8. srpna 2010 v 13:54 | Reagovat

Máš krásný dess a to záhlaví je fakt originální:) Autorský klub není komunita bojující proti neautorským blogům,ale místo kde se setkávají kreativní lidé si myslím:).

3 MissSweetie | Web | 8. srpna 2010 v 14:31 | Reagovat

já zase tak v 11 chodila na kytaru, jenomže prostě já a noty to nejde dohromady. Když mi někdo zahraje tón a chce po mě říct, co to je - nevím, když mi někdo dá noty, prostě ty půlený, plný, výš, níž na osnově .. nevím. Možná je to tím, že ten učitel to neuměl vysvětlit nebo tak, ale po necelém roce jsem s tím sekla a taky mě to mrzí. Teď se učím sama doma, asi tak 2 měsíce. Našla jsem si jak se drží akordy, snažím se hrát podle videí, ale není to ono. Umím jen pár jednoduchých songů, ale takový to vybrnkávání ne, jen prostě chytit akord a zahrát přes všechny struny :-(

4 Dreamy | Web | 9. srpna 2010 v 9:10 | Reagovat

U mě je to jiné - naopak jsem nikdy neměla pouto k hudebnímu nástroji, až nedávno jsem si pořídila kytaru a učím se na ni (zatím dokážu pár akordů, pomocí kterých zahraju i nějaké své oblíbené písničky). Baví mě to a naplňuje. Je to zvláštní, nikdy bych do sebe neřekla, že mě chytne hudba takhle z mého pohledu :)

5 slečna (ne)perfektní | Web | 9. srpna 2010 v 21:02 | Reagovat

já zase klavír od mala miluju, ale protože jsme ho neměli doma, nemohla jsem chodit do "lidušky" a trénovat jen tam nebo u babičky. hrála jsem místo toho na flétnu, což mě ale taky bavilo. kupodivu až do 9. třídy.

AK- zajímavá věc, o které jsem nikdy neslyšela :) momentálně ale pozastavili přijímání! :(

6 Anika | Web | 10. srpna 2010 v 16:34 | Reagovat

Klavír je skvělá věc..hrála jsem na něj devět let, potom se mi k němu připletly housle...je ale nehorázný, jak se tak lehce hudba zprotiví...klavír jsem opustila vlastně kvůli tomu, že mě naši v posledních letech nutili pokračovat...teď už nehraju tolik, spíš mě táhnou ty housle, ale kdykoli mám takovou melancholickou náladu, sednu ke klavíru a je mi hned líp..:)

7 Joanna | Web | 10. srpna 2010 v 17:24 | Reagovat

Gratuluju k přijetí. Sama nevím, jestli tam chci. Teda, asi chci, ale nevím, jestli tam mám co pohledávat.
Ten pocit, když hraješ na nějaký nástroj... nepopsatelné :) Hodně štěstí do budoucna :-)

8 Nespoutaná* | Web | 11. srpna 2010 v 16:08 | Reagovat

mě naštěstí rodičové nikdy do nástrojů nenutili. Na sporty jsem se vždy vrhla sama.
Na druhou stranu ale buď ráda,že toho tolik umíš :) ... A co ty víš, třeba se k tomu klavíru někdy úplně vrátíš ... :)))

9 Ter.Cheerful* | Web | 11. srpna 2010 v 20:15 | Reagovat

Hodně mě zaujal tvůj blog, bude ti vadit,když si tě dám do Affs ? :) ráda čtu takovýdle články :]

10 R I X E Y | Web | 15. srpna 2010 v 21:31 | Reagovat

nu. škoda že tohle samé já nemám ani s tou pitomou flétnou :D mimochodem: krásné záhlaví!

11 Jana | Web | 21. srpna 2010 v 14:56 | Reagovat

Keramika a míčové hry, například... ten dotek hlíny bych si vlastně ráda připomněla, ale do kolektivních sportů mě již nikdo nepřinutí. Mám ráda umění, proto ta hlína, i když jsem vždycky toužila po muzice, něco si z ní ukrást. Já na to nemám talent, neumím zpívat a z nějakého, um, důvodu si myslím, že ani na tu kytaru bych nezahrála. Mám citlivé prsty a ke ztraceným trsátkům bych měla příliš silné citové vazby.

Ke přijetí do AK blahopřeji. Také bych se chtěla zkusit přihlásit, jednou, až dozraji a oni opět budou mít volné místo.

12 andreja | Web | 25. srpna 2010 v 23:18 | Reagovat

h, na jednu stranu se maš, že se ti ta hra na klavír sprotivila a netáhne tě to k tomu právě teď jak mně, fascinuje mně to a od září se tomu chci na plno věnovat...asi je to tím že naši mně do ničeho nenutili, a ted si to nahrazuji sama

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama